Na lžíci písmenek o návštěvě třinácté komnaty
28. 3. 2008
Ráno mi většinou doširoka otvírá obzory.Koukám do světa bez brejlí, takže rozmazaně a je mi tak dovoleno na půl minutky bdít jen napůl. Je to jako zkoušet ještě trochu spát,ale už vnímat, že jsem vzhůru. Myšlenky jsou luxusně líné a vlídné. Víkend mi utekl zkoumáním barev na sobotním kursu automatické kresby, v neděli zase vláček, možná že by bez kolejí můj život nebyl můj. Pondělí se povedlo, babí léto na plno...zkoušela jsem se radovat z toho jak sluníčko sluní a tráva je zelená jako by vůbec nebyla půlka září,ale čtvrtý den se mnou bolest hlavy, neopouští mě, je vytrvalá, taková protivná věrnost. Úterý honem zase něco jiného, ta černá s bílou se střídá trochu moc rychle na můj vkus...šedivo a déšť, přesně ta magická nálada na kterou čekám každý podzim. Podzim už tu je, takže solnička svítí každý večer, já si vyrábím "svoje" světy na klíček s I-ťingem i kartama...neodháním vzpomínání..a tak se stalo, že jsem otevřela zakázanou komnatu a hledala jednu dávno poslanou fotku vietnamské tržnice a ještě druhou čínských hor..našla jsem i jiné, k čemu jsou fotky posílané v mailech s prastarým datem. Někde hluboko tuším, že nejsou pro trápení, ale pro návraty, maličké vrácenky šťastných chvilek..stejně jsem tu fotku nepoužila, příběh v hlavě sotva narozený se lekl všeho toho vzpomínání, srdíčko moc bouchalo a nádechy byly s větrovou příchutí...opravdu žádná mořská voda, už úplně bez soli. Jedna blesková myšlenka jedno náhlé moje jsem a jak koukám do světa, on je pořád stejný, to jenom já se změnila, zvu se dál a velice neochotně si přiznávám svoje pravdy, co jsem jim zpívala ukolíbavky a nechala je usnout někde daleko, přitom ve mě,dole napsáno tiskacíma písmenama tolik věcí....To se nedá gumovat,ale přesto jsou na dušičce ještě bílá místa kam se dá pohodlně psát, nepohodlný je jen ten pohled na sebe sama. Srdce mi svírá to zjištění, jak moc je lidiček které mám ráda. Co všechno můžu.Je toho víc než toho co nemůžu.Je toho mnohem víc. Stromy jsou pořád krásné, obloha pořád tak nekonečná. Ve chvíli kdy je mi při psaní nejvíce smutno, ucítím něhu a tolik opory...andílku můj..Ty víš kdy potřebuji obejmout..:)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář