Rabíndranáth Thákur
Nevím, co píše, neboť neumím čísti.
Nechám moudrého muže o samotě s jeho knihami, kdo ví, mohl-li by mi list přečísti.
Přidržím jej k čelu a přitisknu k srdci.
Až noc ztichne a hvězdy vyjdou jedna po druhé, rozložím jej na klíně a budu tiše seděti.
Ševelící listí přečte mi jej hlasitě, šumící proud mi jej přednese a sedm moudrých hvězd mi jej zazpívá z oblohy.
Nemohu nalézti, co hledám, nemohu pochopiti toho, co bych chtěla věděti, avšak tento nečtený dopis ulehčil mým břemenům a proměnil mé myšlenky v písně.
- - -
Větve podél cesty stojících vzdychaly pod tíhou květů.
Veselé zvuky flétny zalétaly sem z dáli v teplém jarním vzduchu.
Obyvatelé města vyšli do lesů na slavnost květů.
Z vrcholků oblohy hleděl měsíc v úplňku na stíny tichého města.
Mladý asketa procházel se opuštěnou ulicí, nahoře, ve větvích
mangového stromu kvíleli láskou choří ptáci písně své bezesné noci.
Upagupta prošel branami města a stanul pod hradební zdí.
Která to žena leží ve stínu zdi u jeho nohou, zachvácená černým morem, tělo pokryté vředy, spěšně vyvržená z města?
Asketa k ní usedl, položil její hlavu na klín, chladil jí rty vodou a potíral rány balzámem.
"Kdo jsi, ty milosrdný," tázala se žena.
"Konečně přišel čas, abych tě navštívil, a tu jsem," odpověděl mladý asketa.